Zlínský kraj

Jihovýchodní Morava je oblastí, kde započala slovanská státnost, křesťanská víra a kultura. Otevřela se tu brána mezi západní a východní Evropou. Jmenujme alespoň čtyři osobnosti, které se tu narodily nebo ovlivnily vývoj našich dějin: Jana Amose Komenského, Leoše Janáčka (čerpal tu inspiraci ke své hudbě), Tomáše Garrigua Masaryka a Tomáše Baťu.

Z historie jihovýchodní Moravy si často připomínáme pověst o knížeti Svatoplukovi, která se měla odehrát za dob Velké Moravy, tedy prvního státního útvaru na našem území. Po bouřlivém životě se smířil s vírou a zemřel v pokoji. My si spíš pamatujeme jeho tři pruty, kterými nabádal své syny ke svornosti.

Pohoří

Bílé Karpaty

Tvoří jedinečné přírodní společenství, které je domovem řady vzácných živočichů a rostlin. Na nejvyšší horu - Velkou Javořinu (970 m n. m.) - vede několik turistických cest a je odtud krásný výhled do České republiky i na Slovensko. Bílé Karpaty podléhají přísné ochraně, najdeme je na seznamu biosférických rezervací UNESCO.

Beskydy

Jedná se o chráněnou krajinnou oblast, která leží na hranicích mezi Českou republikou a Slovenskem. Z nejvyššího vrcholu, Velké Javořiny (970 m n. m.) se naskýtá nádherný pohled do moravského podhůří - Horňácka. V pohoří najdeme rozlehlé louky s roztroušenými stromy obklopené horskými bukovými lesy. Rozkvétají tu evropské orchideje, sněženky a lilie.

Hostýnské vrchy

Pohoří s mírně zvlněnými hřebeny patří k velmi oblíbeným rekreačním oblastem. V místních lesích se skrývá řada technických památek - vodní nádržky na splavování dřeva či milíře na výrobu uhlí.

Chřiby

Kopcovitý masiv se smíšenými lesy rozděluje pomyslně Hanou a Moravské Slovácko.

Javorníky

Mají členité svahy hustě pokryté lesy. Jsou prameništěm mnoha řek a potoků (Vranča, Senice). Území Javorníků pokrývá řada menších přírodních rezervací, které chrání vzácná rostlinná společenstva.

Hrady, zámky a zajímavá místa

Svatý Hostýn

Bájemi opředený vrch a poutní místo v Hostýnských vrchách s barokním chrámem zasvěceným Panně Marii, která podle legendy zachránila zdejší obyvatele před nájezdy Tatarů v roce 1241. K významným památkám patří také křížová cesta, kamenná rozhledna a soubor chráněných památných stromů.

Velehrad

Areál kláštera s bazilikou a lapidáriem patří k největším klášterním stavbám na Moravě. Toto nejvýznamnější moravské poutní místo je především úzce spjato s cyrilometodějskou tradicí.

Buchlovice

Tento zámek je skutečnou perlou moravské architektury. Barokní zámecký areál tvoří dvě proti sobě stojící půlkruhové budovy s bohatou výzdobou. Součástí komplexu je terasovitá zahrada a anglický park se vzácnými starými stromy.

Lešná

Zdejší zámek byl vystavěn na konci 19. století. Představuje kombinaci hrázděné architektury a romantických prvků. Zaujme vzácnou vnitřní výzdobou, bohatými sbírkami orientálního porcelánu a přírodovědeckým muzeem. Součástí zámku je anglický park a zoologická zahrada.

Buchlov

Stojí na jednom z nejvyšších kopců pohoří Chřiby nad městečkem Buchlovice. Patří k nejznámějším a nejstarším středověkým hradům na Moravě. Byl vybudován, aby chránil obchodní cestu přes Chřiby. Je skvělou ukázkou středověké opevňovací techniky. Nebyl nikdy dobyt.

Města

Zlín

Je proslulý jako město obuvi. Tomáš Baťa zde koncem 19. století založil obuvnickou firmu, která se brzy stala světově uznávaným výrobcem obuvi. Prosperita podniku přinesla městu obrovský rozkvět. Zlín je dnes centrem bohatého kulturního života. Sídlí zde Filharmonie Bohuslava Martinů, na zámku je instalována stálá výstava českého výtvarného umění 19. a 20. století. Městské divadlo patří k největším v republice, ve filmových ateliérech působili umělci zvučných jmen. Obuvnické muzeum nabízí výlet do historie obouvání. Mezi jeho exponáty nechybí ani pravý indiánský mokasín.

Kroměříž

Je vznešená a pohádkově krásná. Po staletí byla významným hospodářským i správním střediskem olomouckého biskupství a arcibiskupství. Je plná historických památek - centrum tvoří městskou památkovou rezervaci. Opravdovým skvostem je arcibiskupský zámek s překrásně zdobenými sály a vzácnými uměleckými sbírkami. V zámecké knihovně najdeme rozsáhlé sbírky historických knih, mincí a originálních partitur hudebních skladeb. Součástí zámeckého komplexu jsou historické zahrady. Podzámecká zahrada jako anglický park plný exotických dřevin a romantických staveb s vodním systémem a Květná s květinovými ornamenty, fontánami a zahradním bludištěm.

Luhačovice

Lázeňskou tradici má toto město již od 17. století. Zdejší léčivé prameny a čistý vzduch sem ročně přilákají desetitisíce návštěvníků. Léčí se zde hlavně choroby zažívacího ústrojí a dýchacích cest.

Vizovice

Proslulo pálením pravé valašské slivovice. Další specialitou města je výroba vizovického pečiva. Navštívit tu můžeme barokní zámek se sbírkami uměleckého nábytku, porcelánu, zbraní a obrazů.

Zajímavosti

Slovácko

Zdejší slunné stráně jsou proslulé staletou tradicí pěstování vinné révy. Vína z této oblasti mají prvotřídní kvalitu a nezaměnitelnou chuť. Kraj je proslulý nářečím, kroji, písněmi i buclatou keramikou s malovanými květy. Slovácké bílé domky jsou zdobeny na štítech veselými malovanými ornamenty.

Haná

Bohatý a úrodný kraj plný zlatých lánů obilí v údolí řek Moravy a Hané. Kraj krásných lidových krojů bohatě zdobených krajkami a vyšíváním, doplněné květovanými čepci.

Valašsko

Valaši vítají hosty sklenkou slivovice a vynikajícími povidlovými koláči "frgály". Velmi známé je i vizovické pečivo, které není určeno k jídlu, ale modelují se z něj ozdobné figurky a ornamenty.

Valašské muzeum v přírodě

Ve městě Rožnov pod Radhoštěm najdeme nejslavnější skanzen valašské architektury. Zahrnuje Dřevěné městečko, Valašskou dědinu a Mlýnskou dolinu s celkem 120 památkovými objekty. Ve skanzenu se uchovávají originály i věrné rekonstrukce roubených staveb.

Velkomoravská říše

Velkomoravská říše z 9. stol. vznikla v oblasti Moravy, Slovenska a Dolních Rakous. Byl to ranně středověký útvar, který je možno na základě jeho vlivu zařadit po bok Byzantské a Bulharské říše. Vznikla v letech 830 - 833, a to spojením oblastí slovenského nitranska (byl odtud vyhnán kníže Pribina) a soustavy hradišť Starého města na Moravě. Hlavními sídly se stal moravský Velehrad a Děvín u Bratislavy.

V počátcích formování Velkomoravské říše za Mojmíra I. 830 - 846 se ukázalo, že se Velkomoravská říše ocitla uprostřed boje dvou liturgií, západní řezenské a solnohradské, která přinášela křesťanství v jazyce latinském a německém, a východní byzantské, pro niž se velkomoravští panovníci rozhodli. Stalo se tak v r. 862, kdy se nový panovník Rastislav 846 - 871 obrátil na byzantského sultána Michala III. o poskytnutí mise dvou věrozvěstů, kteří by u nás kázali a rozšiřovali křesťanství v jazyce staroslověnském.

V r. 863 jsou k nám vysláni bratři (nejen duchovní, ale i pokrevní) Konstantin a Metoděj, z oblasti Soluně - Thesálie. Byli absolventy cařihradské univerzity. Zejména Konstantin patřil k nejvzdělanějším lidem tehdejšího světa. Na Velkou Moravu přišli dobře připraveni. Vytvořili jazyk - hlaholici, a tu zde uplatňovali, jejím prostřednictvím christianizovali Velkomoravskou říši. Byli úspěšní i v tom, že překonávali pohanskou tradici a pohanské zvyky. Brzy proti nim vznikla opozice ze strany německých kněží - rozhodujícím činitelem byl biskup Wiching. Posílali na ně stížnosti do Říma. Nakonec jsou Konstantin a Metoděj povoláni papežem do Říma. Jdou kolem Blatenského jezera, kde už vládl Pribinův syn Kocel.

V Římě jsou oceněni, je uznána jejich práce. Konstantin se zde vážně rozstonal, vstoupil do kláštera, přijal řeholní jméno Cyril a v r. 869 umírá. Metoděj obdržel titul arcibiskupa panonského. Vrátil se na Moravu a pokračoval ve své misi. V r. 871 se vlády zmocnil Svatopluk. Svého strýce vydal Němcům, je vězněn, oslepen. Po nějakou dobu je vězněn i Metoděj. Němečtí kněží neustávají v tlaku proti Metodějovi, proto musí znovu do Říma. Šel přes Cařihrad, což byla zřejmě snaha o spojení východní a západní církve, ale neuskutečnila se. V Římě je opět potvrzen moravským arcibiskupem. Vrací se na Velkou Moravu a zde žije nikoli bez problémů až do své smrti v r. 885. Metoděj je údajně pochován v moravském Velehradě, ale jeho hrob se nikdy nepodařilo najít. Po Metodějově smrti náboženská a duchovní tradice na Velké Moravě končí. Menší část jeho žáků odchází na západ do Čech a další část do Kocelovy říše.

Po velkomoravské duchovní tradici zbude podnětná literární tradice. Výchozím činitelem byla christianizace, literatura je toho důkazem. V době zániku velkomoravské duchovní tradice již vládli Svatoplukovi nástupci, kteří nežili ve shodě a tím zemi oslabovali. V letech 903 - 907 Velkou Moravu vyvrátí Uhři a Velkomoravská říše padá. Vklad Velké Moravy nezanikl. Papež Jan Pavel II. dokonce Cyrila a Metoděje označil za duchovní spolutvůrce ranně středověké Evropy.

                                                        Slovanské náboženství

Historické údaje a o Slovanském etniku

Místo a čas vzniku slovanského etnika je stále jedním z velkých problémů historického bádání. Zdrojem prvních informací o Slovanech jsou především zprávy antických autorů (kronikářů) pocházející z 6. stol. n.l (např. Jordanes). Podle nich se Slované na scéně objevují až ve 4.stol.n.l, tj. jako poslední ze všech velkých evropských národů (když pomineme Avary, Protobulhary a další) za bouřlivého období Stěhování národů. Zájem antických autorů o Slovany (kterým říkali zpočátku Venedové, podle jednoho z kmenů) vzniká jako důsledek slovanských vpádů do střední a jižní Evropy, kde začali ohrožovat velké říše (Východo a Západořímskou - i když je jasné, že v 6.stol, kdy psal Jordanes byla již Západořímská říše dávno minulostí). Dalším zdrojem informací o slovanské národnosti jsou archeologické nálezy. Archeologie vyčlenila několik specifických kultur, které vytvořili Slované, ale důkazy, že jsou slovanské jsou především podloženy písemnými zmínkami. Na základě podobností kultur pozdějších Slovanů s několika kulturami rozvíjejícími se před Stěhováním národů, se usuzuje na vzájemnou příbuznost, (kultura przeworská na území Polska, zarubiněcká v oblasti středního Dněpru a černjachovská na Ukrajině) jde však pouze o hypotézy. Ani v případě archeologických nálezů nelze tedy doložit Slovany dříve než ve 4. stol.n.l. Podle většiny jazykovědců však začaly dějiny slovanského etnika dávno před změnou letopočtu. Pomocí lingvistických metod hledání pravlasti bylo kolébkou Slovanů území někde mezi karpatským obloukem, Vislou, Baltem a Dněprem. Vznik praslovanštiny, jako jednotícího aspektu Slovanstva se klade do první poloviny 1. tis. př.n.l. Nic určitějšího se však nedá z dostupných zdrojů vydedukovat.
Slované tedy přišli z oblasti dnešního západního Ruska a Ukrajiny a s naprostou jistotou můžeme říci, že od 4.stol.n.l obývali velmi rozsáhlá území dnešní Evropy, která se někdy v šestém století svou hranicí dotkla velkých říší - na západě Francké a na Jihovýchodě Byzantské. Důvodem jejich expanze byla především přelidněnost a vpády kočovných národů - Hunů. V šestém století se Slovany obydlené území rozkládalo od Dněpru až po Labe a od Baltského moře až k balkánskému poloostrovu. Na jihovýchodě žili slovanské národy Antů, nazývané tak Byzantinci. Jsou informace o útocích Slovanů (Antů) na hranice Byzantské říše, které napadli po rozšíření přes Rumunsko a Bulharsko. V Rumunsku byli později romanizováni, ale v Bulharsku se jim i přes nadvládu Protobulharských kmenů podařilo si zachovat svůj jazyk a nakonec byla i protobulharská složka slavinizována, čímž vznikl základ budoucí bulharské národnosti. Byzanstká říše měla se Slovany značné problémy. Nejprve docházelo spíše k loupeživým akcím ale později se začalo slovanské obyvatelstvo na napadeném území i usazovat. V polovině šestého století vpadli do Evropy Avaři. Zpustošili území Antů a přiměli je k větší migraci na Balkán. Avaři se usadili na v území dnešního Maďarska a odsud podnikali své nájezdy. Některé kmeny Slovanů načas ovládali, s jinými se naopak spolčovali a útočili s nimi proti Byzantské říši, přičemž Avaři vždy jen loupili, zatímco Slované se usazovali. Nejnebezpečnější útok nastal roku 626 kdy byl oblehnut Cařihrad. Byzantinci ovšem nakonec vojska spojenců rozprášili a navíc došlo na Avarské straně ke zradě, čímž byla cesta k dalším spojenectvím uzavřena. Avaři byli nakonec 8.stol. rozdrceni Franky a Protobulhary a beze stopy zmizeli. Tou dobou již značně přizpůsobili své zvyky Slovanům.

Na západních hranicích Slovany obývaného území rovněž nebyl nikdy klid, díky čemuž se zachovalo z této oblasti množství zpráv. V 7.stol bylo místní slovanské obyvatelstvo krutě porobeno Avary, což vedlo ke vzpouře. Tou dobou (623 n. 624) zrovna přijíždí mezi Slovany franský kupec Sámo, který se připojil ke vzpouře a díky jeho schopnostem byli Avaři poraženi.

Sámo vytvořil mnohými spojenectvími velkou slovanskou říši s centrem ve Vogstisburku (zřejmě Franský výraz), který se nacházel nejspíše kdesi na Moravě. Úspěšně vzdoroval jak Avarům tak i Franskému králi Dagobertovi, který byl r. 631 u Vogastisburku poražen. Sámova říše se nejspíše po smrti Sáma rozpadla, Slované ale útočili na Franky dále. V 7. století se ovšem objevují zprávy i o dalších slovanských říších a kmenových svazech. V lužicko-srbské oblasti vládl kníže Dervan. V oblasti Korutan vévoda Valuk. Mezi řekou Centií a pohořím Velebitem na jihovýchodě se začal formovat kmenový svaz Charvátů, kde máme zmínku o knížeti Porgovy, který vládl v době křesťanské misie Jana z Raveny. V severním Bulharsku je doložen svaz sedmi slovanských kmenů, který se později spojil s protobulhary a vytvořili tak základ vcelku pevného státu, ve kterém vládli protobulharští cháni, kteří se ovšem později poslovanštili. Přesná zmínka o tomto státě pochází z roku 681 kdy byl byzantský císař Konstantin IV. nucen uzavřít se Slovany a Protobulhary mír a platit jim dokonce roční daň. Centrem státu se stala Pliska a usnesl se název Bulharsko. V polovině 9. stol bylo v Bulharsku přijato křesťanství a později se zde na dvou školách vyvíjela Slovanská liturgie. To je však již mimo oblast našeho zájmu.

Co se týče jazykové diferenciace Slovanstva, původně mluvili všichni Praslovanštinou, která se používala v pravlasti a ještě dlouho trvalo, než se rozdělila na Západní, Východní a Jižní. K diferenciaci pochopitelně došlo působením nejrůznějších cizích vlivů a oslabení kontaktu jednotlivých skupin Slovanů. Později vzniklá Staroslověnština byl jazyk liturgický.

Přírodní náboženství starých Slovanů

Základní údaje o slovanském náboženství

Informace o přírodním náboženství Slovanů jsou dosti kusé a nedají se srovnávat s úžasnými informacemi z germánských a keltských (irských) pověstí, ság, legend, mnohých zápisů. Hlavním problémem byl samozřejmě přístup zapisovatelů. Zatímco v době největšího rozmachu Keltů a Germánů psali především (vlastně) pohanští Římané, kteří mohli snadno interpretovat cizí bohy připodobněním k těm jejich a neměli takové předsudky (Cézar, Traianus), v době kdy se objevili na scéně Slované již byly všechny literární civilizace v dosahu křesťanské (pochopitelně kromě Muslimů). Křesťané se na přírodní kulty dívali skrz prsty a snažili se je zlikvidovat. Pohanští Slované sami o sobě nikdy nic nenapsali, nepoužívali totiž písmo do dob příchodu Konstantina a Metoděje.

První zmínky pochází již z dob prvních kontaktů Slovanů z Byzantskou říší (6. stol), jde ale jen o zlomky (Prokopios z Caesarie). Pár dalších spisů se objevuje v 9. a 10. stol, avšak nic velkého. Význačnější informace přinášejí arabští cestovatelé po Evropě z 10. stol (Ibn Fadlán). Nejobsáhlejší prameny pocházejí z 11 - 12 stol a to hlavně z oblastí, kde se kult udržel, tj. u severozápadních (pobaltských) a východních Slovanů. Tj: kronika Theitmara z Merseburgu, který proslavil především svatyni v Retře, spis Saxo Gramatica, jež podal rozsáhlé informace o kultu na Rujaně, životopis Otty Bamberského, který ovšem napsali jeho kanonizátoři a významná je i Slovanská kronika biskupa Gerolda z Odenburgu - psal o své cestě po Vagrii. Následuje ještě několik méně významných spisů. Dost chabé zprávy pocházejí z Českého a Polského prostředí. V Čechách jde o zmínky v Kosmově kronice o zakazování pohanských zvyklostí a v Polsku Katalog magie mnicha Rudolfa. Zcela jiná situace byla na Východě, kde se pohanství udrželo velmi dlouho. Kvalitní informace přináší letopis Povest vremennych let. Následují mnohé traktáty, které měly mnichy poučit o zvycích, které je třeba vymýtit. Pozadu nestojí ani životy svatých, např. Vladimíra, kde se dá objevit spoustu podstatných detailů. Hodně se diskutuje o Slovu o pluku Igorově z konce 12.stol -objevuje se zde několik poznámek, které se jinde nenacházejí. Pozdější prameny nelze příliš brát v úvahu - dost zkreslují a objevují se v nich např. noví bohové, ve starých se nevyskytující.

Dosti důležitým pramenem poznání je etnografický materiál. V 19. a na počátku 20. stol. žily ještě folklórní zvyklosti plným životem a byly tehdy také značně dobře zmapovány. V jejich projevech se dají najít pozůstatky starobylejších zvyků, které byly jen poněkud transformovány pod křesťanskou slupku. Pohanské zvyklosti leckdy zůstaly živé dodnes, i když jejich význam už často uniká.

Velkým přínosem může být samozřejmě archeologie, do které se mohou vkládat naděje, že něco nového objeví - etnografický materiál a staré spisy jsou již zcela prozkoumány. Archeologie již vyřešila řadu sporných otázek, především v oblasti existence svatyň na předpokládaných místech a nalezení zobrazení bohů nám umožňují si udělat představu o jejich funkci a vůbec o pohledu dávných Slovanů na život.

Vznik náboženství

Je samozřejmě zcela navždy obestřen tajemstvím, stejně jako vznik slovanského etnika vůbec, ale aspoň se dají stopovat různé vlivy jiných kultur, které by případně mohly mít vliv na podobu, funkci a jména slovanských bohů a zvyků. Podobnosti jsou často kalkulovány na základě filologických rozborů a podobností. Nejvíce se uvažuje o velkých íranských vlivech, o podobnostech s kultem kolem hlavního boha Ahura Mazdy. Implikuje to především stejná úcta k slunci a ohni a výrazný dualismus dobra a zla. Kulticky příbuzní byli dále Baltové u těch se ale předpokládá, že vznikli ze stejné základní kultury jako Slované, takže je to jasné. Nepochybně dále museli být ovlivněni od kontinentálních Keltů, o jejichž náboženství se však neví skoro nic, takže není jasné v čem. Vzhledem k sousedství s Germány se často udává podobnost boha Peruna s Thorem a podobně. Nejvíce nejasný je původ vícehlavosti slovanských bohů. Nejasnost kolem vícehlavosti zřejmě vzniká tím, že si většina vědců není schopna připustit, že by mohlo u Slovanů vzniknout něco nového, co nebylo nikým jiným ovlivněno.

Forma kultu

Jednalo se zprvu o ryze přírodní kult spojený s uctíváním posvátných míst v přírodě (prameny, řeky, kameny, stromy) kde sídlí duchové a skrze které lze promlouvat i k vyšším duchům přírody - bohům. Teprve později se prosadilo uctívání v jednoduchých svatyních, většinou se jednalo jen o valem ohrazené nebo uměle vyvýšené kruhové prostranství s idolem (sochou) boha uprostřed. V pobaltské oblasti se stavěly i uzavřené svatyně ze dřeva, ale až kolem 11. stol a to v důsledku využití kultu jako politického prostředku proti státním uskupením prosazujícím křesťanství. Teprve v tomto období se také konstituovala vrstva kněžích, dříve kult nikdo nevedl, nebo o tom alespoň nejsou zprávy.

Slovanský kult byl polyteistický s mnoha antropomorfizovanými božstvy, což je nejrozšířenější představa ve všech starších náboženstvích indoevropského původu. V čele panteonu stál vždy jeden nejmocnější, ale tuto úlohu hrál u různých slovanských národů často jiný bůh, změna místa v čele probíhala také v čase. Důsledkem mohla být změna všeobecného postavení hodnot představovaných bohem. Např. když se již tolik neválčilo a na prvním místě stála úroda, tak se stal hlavním bohem Veles (bůh úrody a stád) namísto Peruna hromovládce. V pozadí hlavního boha stáli další význační bohové kteří měli také jiná jména, popřípadě byli to úplně jiní bohové v jiných krajích. Větší rozdíly byly mezi Slovany na Východě a Pobaltskými Slovany - u ostatních byly rozdíly nejspíše ještě větší, ale o nich se téměř nic nedochovalo, na východě a severozápadě se slovanský kult udržel nejdéle a stačil být zapsán. Za bohy stojí v pořadí přírodní démoni všech druhů, skřítci, ďáblové, víly apod. označovaní praslovanským diva.

Uctívání všech druhů božstev probíhalo formou oběti, nemuselo jít samozřejmě jen o krvavé oběti (i když o ty šlo občas taky) ale o nejrůznější plodiny nechávané bohům (např. lití oleje do země, uctívání matky země), v pozdějších letech obětování figurek zvířat, místo původních zvířat živých (mrtvých). Slované hledali ve svých bozích podporu a snažili si je naklonit, chtěli tak příznivě ovlivnit svůj osud. Uctívalo se formou nejrůznějších obřadů probíhajících v určitých ročních obdobích.

Stvoření světa, člověka a kosmologie

O pohledu Slovanů na svět a jeho stvoření se toho mnoho neví. Dá se usuzovat pouze z lidových vyprávění zapsaných folkloristy v 19 a na počátku 20 stol. Dobré informace také přináší Povest vremennych let z 11. stol. Jde většinou o mýty, kde vystupuje Bůh a Ďábel, jako výrazné dualistické síly dobra a zla, ale vždy v naprosto jiném kontextu než je tomu v bibli a církevních textech. Dá se tedy usuzovat, ze tyto mýty mají s křesťanstvím společný jen nátěr, ale v podstatě jsou to původní pohanské mýty, odhalující myšlení pradávných Slovanů.

K stvoření světa došlo tak, že bůh přikázal ďáblovi, aby vynesl z moře zemi. Ďábel tak učinil, ale v ústech schoval pro sebe ještě trochu písku, aby mohl sám tvořit. Ten mu tam však začal bobtnat a tak ho musel vyplivovat a prskat, čímž vznikly hory, holé skály, bažiny, pouště a podobné nehostinné kraje, zatímco bůh tvořil jen úrodné roviny, řeky, lesy a nížiny. Postavy boha a ďábla někdy nahrazují 2 ptáci, jeden černý a druhý bílý, sedící na stromech rostoucích z vody, popř. plavající na hladině moře, jelikož jde o vodní ptáky. Všeobecně sdílená představa světa vyplouvajícího z moře je zřejmá.

Člověk vznikl opět činností dualistických sil, boha a ďábla, a to tak, že bůh odhodil na zem svou houbu, kterou se otřel po koupeli a ďábel z ní vytvořil tělo člověka. Bůh mu však vdechl duši, čímž je zajištěno, že zatímco tělo po smrti náleží zemi (ďáblovi) duše stoupá do nebe za bohem. Podařilo se zachytit i představu, že první lidé byli nesmírné velikost, obři, s hlavou v oblacích, tělo stvořené ze všech elementů světa. Postupně se zmenšovali, a tady nám po nich zůstaly jenom jejich obrovské kosti, jež jsou občas k nalezení.

Co se týká pohledu na podobu praslovanského světa zůstalo nám jen několik útržkovitých zmínek (etnografický materiál). Objevuje se představa zemské desky nesené na zádech obrovských ryb. Země je antropomorfizována jako matka, která se stará o všechny své děti, o tvory na ní žijící. Vyjevuje se rozdíl mezi používáním slova nebe a obloha, které mají své ekvivalenty v mnoha slovanských zemích. Zatímco obloha je nám viditelná jakási poklice nad zemí, nebe je plné plamenů a horoucí a nachází se až za oblohou, takže je nám neviditelné. Na obloze, pod klenbou, žijí andělé (transformace bohů?) a s nimi duše zemřelých. Obloha se na krajích dotýká moře, dokonce do něj vstupuje. Po obloze se pohybuje slunce, tažené bílými koňmi, popř. jinými zvířaty, ráno se koupe v moři, kde se miluje s jitřenkou, která ho celé zacáká vodou, takže zoranžoví. Cestou po obloze svádí boj s démony mraků a vlkodlaky (zatmění slunce). Měsíc je výtvorem ďábla (z Polské pověsti), který se snažil napodobit slunce, bývá spojován i s dušemi které na něm sídlí. často je též interpretován jako mladší bratr slunce. Hvězdy jsou odrazem žijících lidí a jejich strážci - každý člověk má svoji hvězdu a když zemře, hvězda padá. Dobří lidé mají silně svítící hvězdy, hvězdy záporáků jsou slabé.

Celkově je kosmologie Slovanů v mnoha směrech podobná kosmologiím ostatních evropských přírodních náboženství.

Démoni a duchové

Nesmírně bohatší oblastí starého slovanského náboženství je kult přírodních duchů a bytostí nižšího řádu reprezentujících přírodní síly (démonolatrie). Dalo by se říci, že tato oblast je obsažena v každém světovém náboženství (čerti, andělé v křesťanství). Proto se také křesťanství nepodařilo tuto vrstvu představ vymýtit, na rozdíl od většiny bohů, které se podařilo nahradit svatými. A to především proto, že člověk se bez přírodních bytostí prostě neobešel. Dokud žil člověk více v instinktech než intelektu (racionalitě) jeho vědomí nebylo uzavřeno samo v sobě. Přírodní děje neodděloval od sebe sama, ale prožíval je intimně jako procesy vlastního těla. Neoživoval přírodní prostředí fantazií, ale toto prostředí opravdu žilo, bylo odjakživa dáno jako živé a oduševnělé právě tak jako jeho vlastní bytost. Svět nebyl soubor abstraktních sil jako dnes, ale byl zaplněn bytostmi které příznivě či nepříznivě ovlivňovali jeho život.

O démonech (původní slovanské výrazy jsou diva, běs, čert) nám referují hlavně etnografické zápisky z 19. stol, kdy množství pověstí a bájí o nich byla stále ještě živých, nebo se alespoň představy a tradice ohledně této vrstvy starého náboženství stále udržovaly, i když byl původní smysl zapomenut. Starší prameny většinou nepřinášejí nic víc, než informace o úctě Slovanů k výšinám, pramenům, řekám, jezerům, kamenům, stromům, ohni atd. V středověkém období máme mnoho dokladů o zakazování starých zvyků a boji církvi proti tradičním představám, což ovšem nemohlo obstát a tak se původní démoni připojují do společnosti sv. Trojice, andělů a další křesťanské sortě. V případě zkoumání bylo třeba odlišit originální pohanské představy od těch co vznikly pod vlivem křesťanství.

Pohanští démoni, o nichž se dá předpokládat, že si je Slované asi příliš netřídili, mohou být pro přehled rozlišeni do několika skupin. První z nich bychom označili jako démony živlů: Ohně, Větru, Vody a Země. Druhá skupina jsou vegetační démoni, oživující svět rostlinstva, důležitý pro zemědělce. Třetí skupinu démoni času (jako např. Klekánice), k nimž by mohli patřit démoni řídící lidský osud (sudičky) a poslední skupinu můžeme označit jako domovní démony.

                                                 1. část slovníku

V této rubrice se dozvíte význam dějepisných názvů
antika-řecký a římský starověk
aréna-místo určené pro zápasy a hry
barbar-zvláště římany označovaný nevzdělaný či primitivní cizinec
civilizace-úroveň společenského a hmotného vývoje
dynastie-panovnický rod
etnikum(etnická skupina)-historicky vzniklá skupina lidí společného původu a jazyka se zvláštními kulturními znaky.
faraon-vládce Egypta
freska-nástěnná malba
hradiště-opevněné sídliště,často v obtížně přístupném terénu
impérium-mocná říše
kmen-společenství složené z jednotlivých rodů,které mají zpravidla společný původ a jazyk,společné území a své jmého
kolonie-osada založená na cizím území(časté byli obchodní kolonice
kolonizace-zakládání osad a s tím spojené postupné osídlování území
konzul-nejvyšší státní představitel v Římě,volený na jeden rok
legie-největší vojenská jednotka v Římě
limes romanus-opevněná hranice mezi barbary a římskou říší
metropole-mateřské,město zaládající určité kolonie
oppidum-keltské opevněné centrum,předchůdce města
palisáda-obranná stěna sestavená z kůlů zaražených do země těsně vedle sebe
papyrus-materiál na psaní,vyrobený z tenkých plátků stejnojmenné rostliny,kladených na sebe a slisovaných
perspektiva-zobrazování předmětů tak,jak se jeví lidskému oku.

!!!!Prosím připisujtek tomuto článku slova,která mám vysvětlit v další aktualizaci tohoto článku.Děkuji!!!!!

               Konstantin a Metoděj

Pomalu se na Velké Moravě šířilo nové náboženství.Lidé opouštěli víru v mnoho božstev a začali věřit v jediného,křesťanského Boha.Bývalí pohané se měnili v křesťany.Křesťanem se stal každý,kdo přijal svátost křtu.Křest byl zvláštní obřad , při kterém se ponořením do vody nebo jen pokropením vodou očistila duše člověka od prohřešků proti novému náboženství.Člověk na sebe také přijal slib,že bude dodržovat křesťanské zásady.Ve větších sídlech si křesťané stavěli dřevěné a někdy i kamenné kostely,aby v nich uctívali svého Boha a obraceli se k němu se svými prosbami.Křesťanskou víru mezi lidmi šířila zvláštní skupina lidí.Byli to kněží,vzdělanílidé,kteří uměli psát a číst.První kněží pocházeli většinou z Německa.Mluvili jazykem,kterému ve Slovanských zemích nikdo nerozuměl.Proto moravský kníže Rastislav požádal císaře mocné Byzanské říše,aby na Moravu poslal učitele víry-věrozvěsty,kteří by vysvětlovali lidem nové náboženství srozumitelným jazykem.A tak přišli na Moravu dva učení bratři-Konstantin a Metoděj,kteří znali slovanský jazyk.Pocházeli z okolí Soluně v dnešním Řecku,kde setehdyještěmluviloslovanským nářečím srozumitelnými lidem žijícím na VM.Důkladně se připravili.Konstantin vymyslel nové slovansképísmo-hlalolici.Za své šíření křesťanství byli oba bratři prohlášeni za svaté.